Ve Varšavě se nachází budova, kterou si pamatuje každý, kdo toto město navštíví. Po padesát let byla jablkem sváru a stále vyvolává extrémní emoce. Má 42 pater, spotřebuje tolik energie jako město s 30 tisíci obyvateli a zůstává nejvyšším mrakodrapem v Polsku i přesto, že byla postavena už po roce 1950. Poznejte kontroverzní historii varšavského Paláce kultury.

Stalin měl myšlenku

Pojďme se ponořit hluboko do historie. Díval jsem se pilně, a dlouhou dobu, ale stále jsem nemohl najít to, co jsem hledal. Je zřejmé, že jsem našel spoustu dárků; panovníci, princové a magnáti si vyměňovali spoustu drahých dárků už od středověku. Ale dárek, který darují lidé jednoho národa příslušníkům národa druhého? To je zkrátka nevídané.
- Karol Małcużyński, Tribun lidu, 23 prosince 1952.

Tak oznámilo oficiální prohlášení Polské sjednocené dělnické strany (PZPR) Stalinovu myšlenku o budování přes 200 metrů (650 stop) vysokého mrakodrapu uprostřed poválečných trosek Varšavy. Příběh, kterak Stalin přišel s myšlenkou budování této stavby, ten Varšava nikdy nezapomene.

Jednoho dne dostal Józef Sigalin, varšavský šéfarchitekt, utajovaný telegram od Stalinova pobočníka, Viacheslava Molotova, který ho informoval o nadcházející návštěvě. Důvěrně mu dával na vědomí, že sovětský úředník pravděpodobně přijde se „spontánní“ nabídkou výstavby výškové budovy ve Varšavě. K telegramu byly také připojené další pokyny: nezacházej do detailů, vydej globálně kladné stanovisko a nedívej se zmateně. Na druhý den se během návštěvy Viacheslav Molotov „spontánně“ zeptal: „Co byste řekl, kdybychom ve Varšavě postavili výškovou budovu, přesně takovou, jakou máme u nás?“ Sigalin následoval jeho pokyny a odpověděl: „No, proč ne?“ Tak bylo rozhodnuto o výstavbě dvaačtyřicetipatrového kolosu ve středu města.

Sovětský design

Brzy byl Józef Sigalin, který rovněž působil v Úřadu pro rekonstrukci kapitálu (Biuro Odbudowy Stolicy), požádán předsedou vlády, aby pracoval na plánech a doporučeních pro sovětské architekty, kteří měli celý proces provádět. Problém byl však v tom, že v podstatě neexistovaly žádné údaje o tom, co mají Sověti v plánu postavit. Byly zde zvěsti, že má být postavena přesná kopie moskevské univerzity, ale jediné, co bylo polským architektům dáno, byly nějaké fotografie výše uvedené univerzity z dvou let starého sovětského časopisu. Žádné údaje, technická data či praktické informace. Rychle pochopili, že jejich role při rozhodování o případné podobě „daru“ by byly nepodstatné. Opravdu, když polská delegace architektů odjela o pár týdnů později do Moskvy, zjistili, že o téměř všem již bylo rozhodnuto:

• Bylo zřejmé, že budova má být postavena v gotickém stalinistickém slohu
• Lev Rudnev, architekt moskevské univerzity měl být jejím designérem
• Materiály měly z větší části pocházet z SSSR a mělo dojít také k zapůjčení sovětských stavitelů
• Polská vláda měla rozhodnout o přesném místě ve Varšavě, kde má budova stát a k jakému účelu má být využitá
• Počátek stavby byl plánován na polovinu roku 1952 a stavba měla trvat dva a půl až tři roky

V následujících měsících přijela do Polska široká delegace úředníků, aby shromáždili potřebné informace a začali pracovat na skutečném projektu. Byly pozváni na prohlídku Polska a konfrontováni s typickou polskou architekturou, aby nově vznikající budova zapadla do polské městské krajiny. Nicméně i přes všechny tyto snahy byl celý proces plánování a výstavby paláce vedený typickým sovětským způsobem.

Architekti rozhodli, že stavba bude stát uprostřed 3,3 ha (8,2 akrů) velkého náměstí v centru města. I když byla Varšava v té době doslova brutálně zdevastovaná po druhé světové válce, toto rozhodnutí znamenalo zničit všechny zbytky předválečných činžovních domů z 19. století a nedat jim tak žádnou šanci na budoucí rekonstrukci.

Stavba byla rovněž sovětská tím způsobem, že mísila ideologie s technickými a architektonickými aspekty. Palác byl dán Polákům jako symbol sovětsko-polského přátelství a od samého počátku se dbalo na to, aby byla stavba viditelná z každé části města a tyčila se nad všemi ostatními výškovými budovami ve Varšavě (už v té době se ve Varšavě nenacházela vyšší budova než 30% výšky paláce). V době, kdy bylo rozhodnuto, jak velká budova bude, neměl nikdo představu o tom, k jakému účelu bude používaná. Zřídka se dá stavět výšková budova bez praktického účelu; šlo samozřejmě o politické a ideologické účely: představení sovětské nadvlády na této straně železné opony, sovětskou záminku nabídky pomoci lépe než Marschallův plán, a nakonec byl zde populistický čin dát palác lidem – akt, který jasně demonstroval nový řád, kde jedině dělnická třída má oprávnění a respekt.

Ve výstavbě

Každý příběh má dvě strany, včetně stavby tohoto paláce. První strana byla silně narušena propagandou. Téměř každý krok stavby byl dokončen dříve, než bylo plánováno. To aby vyšlo najevo, jak efektivní jsou sovětští dělníci nebo aby si lidé mohli připomenout komunistické výročí či veselí, třeba i tak absurdní jako Měsíc rozšíření Společenství pro sovětsko-polské přátelství.

Pracovníci a inženýři byli, vedle toho, že pracovali na několik směn po sobě, neustále natáčení a poskytovali rozhovory. Byli povinni účastnit se přehlídek a setkání se zvědy, studenty a dalšími pracovníky. Polská filmová kronika (plně podřízená komunistické straně) natočila bezpočet epizod, které prezentovaly stavbu jako bezchybný proces perfektní spolupráce mezi Sověty a Poláky, stejně tak jako přímo snovou příležitost Poláků čerpat ze zkušenosti sovětských inženýrů. Prezentovali ji také jako úplně poslední krok ke konečnému odrazení „imperialistické hrozby“ – to byl propagandistický výraz používaný pro jakýkoliv druh činnosti ze strany západní civilizace ve východní Evropě. Ve skutečnosti byly nepřetržitá stavba a spěch jedněmi z hlavních faktorů, které zapříčinily smrt 16 sovětských dělníků a mnoho dalších nehod bez následku smrti.

Druhou stranou mince je, že palác byl postavený překvapivě rychle a dnes je stále ve velmi dobrém stavu. Ve skutečnosti byl postaven převážně 3 600 sovětskými a některými polskými dělníky pod dohledem a supervize sovětských inženýrů. Navíc byly některé z technických nápadů použitých při stavbě zcela inovační, po mnoho dalších let se v Polsku používaly při výstavbě dalších rozsáhlých budov.

Protože stavba paláce probíhala zcela během stalinistické éry, v období označovaném za nejvážnější z hlediska teroru a represí politických nepřátel komunistů, zůstaly hlasy mírného nadšení či nespokojenosti soukromé a nevyřčené. Pouze pár návštěvníků si mohlo, stejně jako Gérard Philipe, slavný francouzský herec, dovolit být se svým stanoviskem k paláci upřímní. Řekl o něm, že je: „Malý, ale elegantní.“ Oficiálně byli Poláci darem potěšení a nemohli se dočkat, až bude stavba dokončena.

Dne 21. července 1955 podepsali velvyslanec Sovětského svazu a předseda vlády Polské republiky smlouvu o předání a výstavba Paláce kultury a vědy Josefa Stalina. Na druhý den byl palác otevřen veřejnosti.

50 let kontroverznosti

Brutální nesoulad paláce s architekturou Varšavy a jeho naprostá převaha nad městskou krajinou činí z této stavby nejkontroverznější budovu v historii Varšavy. Brzy po Stalinově smrti zaznívaly hlasy kritiky. Někteří lidé stavbu vnímali spíše jako znamení sovětské okupace než jako velkorysý dar sovětského lidu. Jiní byli přesvědčeni, že prostředky vynaložené na stavbu paláce mohly být lépe využité na rekonstrukci rozbombardované Varšavy. Palác brzy získal ironické přezdívky: Pekin (polsky Peking, protože zkratka tohoto města v polštině zní PKiN, což je ale také přezdívka pro největší nevěstinec v předválečné Varšavě) nebo Pajac (polský výraz pro klauna; slova palác a klaun znějí v polštině skoro stejně).

Dnes palác již nenese jméno Josefa Stalina, ale stal se ironicky jednou z nejpopulárnějších staveb ve městě a symbolem města. Navzdory mnoha lidem, kteří ho chtěli po pádu komunismu strhnout, navzdory několika podnikatelům, kteří ho chtěli koupit a navzdory tchajwanským architektům, kteří stavbu chtěli rozdělit na čtyři díly a ty přemístit do jiných částí Varšavy, stojí palác stále na svém místě a je stále viditelný ze všech částí města. Zůstal nejvyšším mrakodrapem v Polsku.

Stal se multifunkční budovou. Uvnitř se nachází multikino, koncertní sál s kapacitou 3 000 míst, vysoká škola, dvě muzea, čtyři divadla, několik populárních klubů a obrovský bazén. Terasa ve 30. patře je jedním z nejnavštěvovanějších míst, kam při pobytu ve Varšavě zavítá většina turistů.

V roce 2007 byl palác zapsán do seznamu kulturního dědictví Polska a jako součást kulturního dědictví byl také přijat polským státem samotným. Toto rozhodnutí, i když ideologicky velmi kontroverzní, pouze potvrdilo to, co už se dávno vědělo – bez ohledu na to, co Sověti zamýšleli či si přáli, zůstane tu palác kultury roky (na věky?). Připomíná pohnutou historii Polska a stal se milou turistickou atrakcí.