V Mexiku se slunce vyskytuje více než dost. Proč toho tedy nevyužít a neudělat ze slunečního svitu jakéhosi komplice a protagonistu architektonického prostoru? Proč nevpustit jeho silný výskyt do našich interiérů? Proč bychom nepoužili sluneční záření k vytvoření pěkných pocitů a atmosféry? Slunce je pro architekta něco jako pro navigátora kompas – je výchozím bodem a vůdčím principem všech projektů. Když vybíráte nemovitost, první věc, kterou potřebujete vědět, je, kam dopadá sluneční světlo – jak do domu prostupuje v létě a jak v zimě. Slunce musí být zachyceno a musíme s ním umět manipulovat. Nesmí být příliš rozptýlené. Schopnost jak nakládat se slunečním světlem dělá z architekta alchymistu ve svém oboru. Slunce zkrátka dodává architektuře potřebnou hloubku.

Například v Mexico City jsou domy teplejší směrem na jih – zde je sluneční světlo kontinuální a dostatečně silné. Na druhé straně, na západě má jinou barvu a dobu trvání. Nade vší pochybnost – zeměpisná šířka je to, co dělá svět barevným. Důsledkem odlišné zeměpisné šířky je jiné i podnebí a tím pádem sluneční svit. Světlo samo o sobě je konstantní. Pokud změníme jeho frekvenci nebo vlnovou délku, vytváříme tím různé barvy a tóny světla: žlutou, modrou, červenou... Architekt má tak možnost hrát si se světlem tím, jak a kdy mu povolí, aby dopadalo do prostoru. To se následně projevuje na stěnách – jako kdyby byly z plátna.

Jedním z nejvýraznějších aspektů práce Luise Barragana je jeho zacházení se světlem. Mnoho současných mexických architektů se vydalo na stejnou cestu a došli rovněž ke stejnému závěru – světlo je v architektuře zásadním nástrojem. Světlo se ale také může stát určitou záhadou – může se zdát, že je ho v prostoru víc, než ho tam opravdu je. Světlo je koncepčním prvkem a veskrze komunikuje se záměrem a myšlenkou projektu toho daného architekta. Jediné, co poté dokáže vdechnout život prostorové rovině, je čas.

Architekt: Miguel Angel Aragonés
Lokace: Mexico