I přesto, že neznáme jednoduché vysvětlení způsobu vnímání věcí, otázka, k čemu slouží jednotlivé mechanismy, je stále zajímavá. Optické iluze nám dávají možnost zkoumat účinky a cíle vnímání. Optický klam není případ percepčního faux-pas, ale může být považován za hraniční případ mechanismu, který nám poskytuje základní informace za každodenních podmínek. To znamená, že oba jevy popsané výše, měnící se vnímání jasu na stejných plochách a chybné vnímání délky, mohou vyplývat z jednoho společného záměru.

Jedním z hlavních úkolů vnímání je rozlišit objekty a neustálé změny v našem okolí, tedy neustále se měnící tvary a rozložení jasu obrazu na sítnici. Vzhledem k tomu, že konstantní objekty ale také produkují na sítnici obrazy nejrůznějších tvarů, velikostí a jasu – to vše v důsledku změn v osvětlení, vzdálenosti nebo perspektivy – a přesto je vnímáme jako konstantní, musí existovat mechanismy, které tyto objekty a jejich vlastnosti identifikují a vnímají je poté jako stálé, konstantní.

Náš nesprávný výklad délky stejných linií jen dokazuje, že vnímaná velikost objektu není závislá na velikosti samotného obrazu na sítnici, ale na vzdálenosti pozorovatele od daného objektu. K odhadu vzdálenosti nebo k posouzení velikosti okolních předmětů poté využíváme pro nás známé objekty a jejich velikost. Soudě z každodenních zkušeností, je tento mechanismus dostatečný k tomu, abychom mohli objekty a jejich velikost vnímat spolehlivě. Osobu, která se od nás nachází hodně daleko, proto nebudeme interpretovat jako trpaslíka, stejně tak dům na horizontu neinterpretujeme jako malou krabičku. Pouze v extrémních situacích nás naše vnímání dokáže oklamat: když se díváme ven z letadla, jeví se nám objekty na zemi jako malé; stejně tak je pro nás těžké zvládnout interpretaci objektů, které jsou od nás již značně daleko – např. měsíc.

Prostorový dojem je podmíněn bezvědomému předpokladu, že světlo přichází shora. Obrácením obrázku se vnímání elevace a hloubky mění.

Stejně jako máme mechanismy, které zpracovávají vnímání velikosti, máme podobné mechanismy, které zajišťují rovnováhu perspektivního zkreslení objektů. Zaručují, že měnící se lichoběžníkové a elipsoidní obrazy na sítnici můžeme vnímat jako prostorově konstantní, obdélníkové nebo kulaté předměty, přičemž berou v úvahu úhel, ze kterého objekt sledujeme.
Pokud jde o světelný design, existuje další komplex jevů stálosti, které pro nás mají význam; jsou to ty, které řídí vnímání jasu. Prostřednictvím identifikace světelné odrazivosti povrchu je zřejmé, že plocha odráží světlo různě, v závislosti na intenzitě okolního osvětlení, tj. jas povrchu se mění. Osvětlená strana jednobarevného objektu má vyšší jas než ta, která nepřijímá žádné světlo. Černý objekt na slunečním světle má proto podstatně vyšší úroveň jasu než bílý objekt v interiéru. Pokud by vnímání záviselo na viditelné svítivosti, nemohla by být světelná odrazivost uznána jako konstantní vlastnost objektu.

Prostorová kvalita objektu může být rozpoznána také pouze z gradientu stínů.

Po tomto mechanismu se však požaduje, aby určoval světelnou odrazivost povrchu z poměru jeho jasu vzhledem ke svému okolí. To znamená, že se předpokládá, že bílý povrch je bílý a to jak za světla, tak ve stínu, protože ve vztahu k okolnímu prostředí odráží více světla. I tady však máme hraniční případ, tak, jak jsme zmínili výše, kdy oba povrchy stejné barvy vnímáme pod stejným osvětlením odlišně vzhledem k odlišnosti okolních ploch.

Změna vnímání od světlé ke tmavé a od tmavé ke světlé, změní-li se interpretace objektu.

Schopnost vjemového procesu rozpoznat světelné odrazivosti objektů v rámci různých úrovní světelnosti je vlastně jen polovina celého příběhu. Musí zde být i další mechanismy, které jdou nad rámec vnímání světelné odrazivosti a zpracovávají různé přechody a různé rozdíly v ostrosti jasu.

Seznámili jsme se s měnící se hladinou svítivosti kolem nás. Ta však může být výsledkem také různého typu osvětlení: jedním z jejích příkladů je postupné snížení jasu podél zadní stěny v prostoru, který je osvětlován denním světlem jen z jedné strany. Může také vzniknout z různých prostorových forem osvětlovaného předmětu, typickým příkladem jsou stíny na prostorových útvarech, jako jsou kostky, válce nebo koule. Třetím důvodem pro přítomnost různých hladin svítivosti jsou různé kvality povrchu, tedy nevyrovnané výsledky odrazivosti spočívající v nerovnoměrné svítivosti, i když je osvětlení jednotné. Cílem tohoto procesu je vjemově rozhodnout, zda jde o objekt jednobarevný, který je ale osvětlený nerovnoměrně, nebo zda jde o prostorový či rovnoměrně osvětlený objekt s nevyváženým činitelem odrazu.

Příkladem, který slouží k vysvětlení tohoto procesu, je i složené papírové přání. Pokud se na něj díváme z vnějšího pohledu (přehnutí se nachází vpředu), jeví se nám jako stejnoměrně bílé, ale osvětlené jen z jedné strany. Díváme-li se na tento objekt z vnitřní strany (přehnutí je tedy směrem dozadu), jeví se nám tento předmět jako rovnoměrně osvětlený, ale jedna jeho polovina má zdánlivě tmavou barvu. Svítivost obrazu na sítnici je proto vykládána odlišně: v prvním případě je percepce přičítána charakteristickému bílému/tmavému zbarvení daného objektu, v druhém případě není ve vjemovém procesu čistě bílého přání zahrnuta odlišná svítivost a vzniklý obraz je tak důsledkem dané světelné situace.

Distribuce osvětlení na nestrukturované stěně se stává dominantou, a to vzhledem k tomu, že totožná distribuce osvětlení na strukturované zdi je interpretována jako pozadí a není tudíž vnímána.

Jedním z charakteristických rysů vnímání je tedy preference jednoduché a snadno srozumitelné interpretace. Rozdíly ve svítivosti jsou buďto do značné míry efektivně odstraněny z obrazu, nebo zvláště zdůrazněny. To vše v závislosti na tom, zda jsou interpretovány jako charakteristická součást objektu, nebo jako funkce okolí, v tomto případě osvětlení.
Tyto mechanismy by měly být vzaty do úvahy při navrhování osvětlení prostoru. První závěr, který lze vyvodit, je, že dojem z jednotného jasu nezávisí na zcela jednotném osvětlení, ale může ho být dosaženo prostřednictvím přechodů světelnosti-jasu, které fungují jednotně.

Na druhé straně mohou nejednotné nebo nepravidelné světelnosti vést k matoucí světelné situaci. To je zřejmé například v momentě, kdy světelné vzory vytvořené na stěně nemají žádný vztah k architektuře. Pozornost pozorovatele objektu je poté věnována těmto vzorům a jejich jasu, který nelze vysvětlit prostřednictvím vlastností stěny a který ani není důležitým rysem osvětlení. Pokud jsou vzory nepravidelné, měly by být proto vždy v souladu s architekturou.
Vnímání barev je, podobně jako vnímání jasu, závislé na okolních barvách a kvalitě osvětlení. Nutnost interpretovat barvy je založena na skutečnosti, že barvy kolem nás se neustále mění.

Distribuce světla, které není v souladu s architektonickou strukturou prostoru, je vnímané jako by se jednalo o rušivé vzory, které se prostoru netýkají.

Barva je proto vnímaná jako konstantní, a to jak při pohledu na tmavě modrou barvu zatažené oblohy, tak na teplejší přímé sluneční světlo. Barevné fotografie pořízené za stejných podmínek nicméně ukazují očekávaný posun barev za zvláštního osvětlení.
Vnímání je proto schopno přizpůsobit se příslušným barevným vlastnostem osvětlení, čímž poskytuje konstantní vnímání barev v měnících se podmínkách. To platí nicméně pouze v případě, je-li celé prostředí osvětleno světlem se stejným jasem a barvou a toto osvětlení se nemění příliš rychle. Pokud může přímo dojít ke srovnání různých světelných situací, budeme v důsledku odlišné barvy světla vnímat určitý kontrast. To se projevuje v momentě, kdy se pozorovatel pohybuje v prostorách, které jsou odlišně osvětlené, ale také především v případě, že jsou v rámci jedné místnosti využívané odlišné zdroje osvětlení. Tento případ může také nastat tehdy, pohybuje-li se pozorovatel v prostoru s barevným zasklením a porovná osvětlení uvnitř a vně budovy. Osvětlení prostoru pomocí různě barevného světla může být provedeno efektivně, jestliže s sebou změna barvy osvětlení nese i jasný vztah k příslušnému prostředí.