Protonové terapeutické centrum je zdravotnické zařízení, které slouží k léčbě onkologických onemocnění pomocí ozařování. K ozařování je zde používána nová technologie využívající proud částic-protonů. Tato technologie je v mnoha ohledech efektivnější a k lidskému organismu ohleduplnější, než běžné metody. Je však výrazně náročnější na technologické zařízení, které je složitější, rozsáhlejší a objemnější. Z toho plyne i náročnost pro stavební konstrukce, které kromě prostoru pro umístění technologie plní i funkci stínění proti záření.

Budova Protonového centra se nachází na okraji areálu FN Bulovka a skládá se ze dvou objektů: směrem do ulice se nachází pětipodlažní  poliklinika, tvořící zázemí celého zařízení. Na ni bezprostředně navazuje rozsáhlý objekt ozařoven, zapuštěný zcela pod svažitý terén. Stavělo se podle modifikovaného typového projektu, který sloužil před tím k výstavbě pěti podobných zařízení po celém světě. Objekt polikliniky je klasický železobetonový skelet o pěti nadzemních podlažích se dvěma komunikačními jádry a půdorysném rozměru 65 x 24 m. Dispoziční řešení navazujícího třípodlažního objektu ozařoven (rovněž o rozměrech 65 x 24 m) je zcela podřízeno terapeutické technologii.

Srdcem objektu je částicový urychlovač, z něhož se emitované částice vedou magnetickým tunelem, umístěným v  chodbě,  kopírující obvod objektu. Z této chodby vedou odbočky do celkem tří sálů vlastních ozařoven. V sálech se pak nacházejí vlastní ozařovací stroje, které jsou nejrozměrnějšími součástmi zařízení. Sály jsou proto při půdoryse 10 x 10  m vysoké 11 metrů.

Stěny a stropy kolem urychlovače, technologické chodby a sálů ozařoven mají velmi masivní rozměry, neboť slouží také jako stínící konstrukce proti radioaktivnímu záření. Jejich tloušťka se pohybuje od 600 do 4200 mm a jejich provádění proto vyžadovalo zvláštní pozornost.

Podepření konstrukcí při betonáži vyžadovalo adekvátní zesílení bednění. Výjimkou nebyly stojky a vazníky ve vzdálenosti 35 cm. Nejnáročnější bylo podepření stropu ozařoven ve výšce 11 metrů. Stropní deska byla sice vysoká „pouze“ 2600 mm, jehí podepření si však vyžádalo prostorovou lešenovou konstrukci v rastru 600 x 600 mm, na kterou se navíc před  zaklopením bednění ukládaly ocelové I profily 450 mm, následně po odbednění otáčené a připevňované ke stropu.

Použitý beton na ozařovny byl C 16/20 s tím, že garantovaná objemová hmotnost vyschlého betonu (daná požadavkem na stínící vlastnosti) byla 2400 kg/m3. To je o něco více, než u běžného betonu, bylo nutno použít těžší, čedičové kamenivo a na základě referenčních vzorků provádět kontrolu objemové hmotnosti čerstvé směsi při každé betonáži jak na betonárně, tak na stavbě.

Masivní rozměry prováděných konstrukcí si vyžádaly i opatření proti účinkům hydratačního tepla. Laboratoří byla stanovena speciální receptura a před realizací díla byly provedeny pokusné betonáže na betonárně Letňany, při kterých byl sondami sledován vývin tepla uprostřed betonu.

Výsledky měření při pokusných betonážích  posloužily ke stanovení velikosti jednotlivých betonáží (nejmasivnější strop o mocnosti 4200 mm, který se nachází nad urychlovačem a je vyztužen sedmi úrovněmi výztuže, se například betonoval v pěti vrstvách, vždy nejméně dva dny po sobě).

Rozsáhlá kabeláž mezi jednotlivými zařízeními ozařoven, a mezi zařízeními a strojovnou, umístěnou v objektu polikliniky, je vedena přímo v železobetonových konstrukcích. Skanska Závod elektro na stavbě v rámci přípravy tras pro technologickou kabeláž uložil přes 3000 metrů chrániček průměru od 65 do 150 mm, vždy se zaústěním do speciálních ocelových chrániček. Svazky chrániček, ukládané do masivních konstrukcí, čítaly až 60 jednotlivých kusů.

Pozornost bylo třeba věnovat i provedení pracovních spar jednotlivých betonovaných úseků a to s ohledem na zamezení šíření záření. Spáry ve stěnách i stropech bylo nutno provádět dvojitě zalomené o 100 mm. Montážní otvory, které budou po osazení technologie vyplněny prefabrikáty, byly zalomené třikrát.