Většinu informací o okolním světě přijímáme prostřednictvím našich očí. Světlo je nejen nezbytnou podmínkou a médiem, díky němuž jsme schopní vidět. Prostřednictvím své intenzity, tím, jak je distribuované v celém prostoru, a také díky svým vlastnostem, tvoří rovněž specifické podmínky, které mohou ovlivnit naše vnímání.
Světelný design je ve své podstatě plánováním našeho vizuálního prostředí. Dobrý světelný design si klade za cíl vytvořit vjemové podmínky, které nám umožní efektivně pracovat, orientovat se a podněcovat pocit pohody v konkrétním prostředí, zároveň zvyšuje estetický smysl tohoto prostředí. Fyzikální vlastnosti světelné situace mohou být vypočteny nebo měřeny světlotechnikem. V konečném důsledku mají vliv na uživatele daného prostoru, jeho subjektivní vnímání rozhoduje, zda je koncept světelného designu úspěšný, nebo nikoliv. Světelný design proto nesmí být omezený pouze na tvorbu technických pojmů. Hlavním kritériem při procesu světelného designu musí být lidské vnímání.

Sférická aberace, promítané obrazy jsou zkreslené vlivem zakřivení sítnice.

Chromatická aberace, obrazy jsou rozmazané vzhledem k různému stupni refrakce spektrálních barev.

Oko a fotoaparát
Proces vnímání je často vysvětlován přirovnáním oka k fotoaparátu. V případě fotoaparátu převrátí systém čoček obraz na film s vysokou světelnou citlivostí. Množství světla je řízeno membránou. Po vyvolání filmu a obrácení obrazu během procesu dostaneme viditelný, dvojrozměrný obraz předmětu.
Podobně je tomu v případě oka. Reverzní obraz se promítá na vnitřní prostor oka, tzv. oční pozadí, prostřednictvím deformovatelné čočky. Duhovka poté přebírá funkci membrány, sítnice roli filmu citlivého na světlo. Obraz je prostřednictvím zrakového nervu transportován ze sítnice do mozku, kde je v kúře mozkové upraven a dostává se do vědomé mysli.
Porovnáme-li oko s fotoaparátem, můžeme tímto způsobem snadno pochopit proces vidění. Nijak nám to však neobjasní proces vnímání samotného. Chyba totiž spočívá v předpokladu, že obraz promítaný na sítnici je totožný s vnímaným obrazem. Skutečnost, že obraz na sítnici tvoří základ pro naše vnímání, je sice nesporná, ale najdeme zde rozdíly mezi tím, co je skutečně vnímáno naším zorným polem, a obrazem na sítnici. Obraz je skrze svůj průmět do zakřiveného povrchu sítnice prostorově zkreslený – přímka se například na sítnici jeví jako křivka.