Sférické zkreslení je doprovázeno zřetelnou chromatickou aberací. Světlo různých vlnových délek se lomí v různém rozsahu, což vytváří různé barevné prstence kolem objektů, které právě sledujeme. Oko je tedy velmi nedokonalý optický přístroj, na sítnici vytváří prostorově a barevně zkreslený obraz. My tyto vady však při vnímání okolního světa nepozorujeme. To znamená, že musí být nějakým způsobem odstraněné během zpracování v mozku.

Mimoto zde najdeme řadu dalších rozdílů mezi obrazem na sítnici a tím, co vlastně vnímáme. Vnímáme-li objekty, které jsou uspořádány v prostoru, na sítnici je poté jejich rozmístění zkreslené. Čtverec vnímaný z úhlu se nám na sítnici jeví jako lichoběžník. Podobně zkreslený je i lichoběžníkový povrch z přední strany nebo neomezený počet hranatých tvarů uspořádaných v určitém úhlu. Jediný tvar, který vnímáme tak, jak bychom ho skutečně vnímat měli, je čtverec. Vjem čtvercového tvaru zůstává konzistentní, i když se divák nebo objekt pohybují. Tvar promítaného objektu na sítnici se neustále mění v důsledku změny perspektivy. Vnímání tedy nemůže být čistě jen vykreslování obrazu na sítnici do naší vědomé mysli. Vše je především výsledkem toho, jak je daný obraz interpretován.

Percepce (vnímání) tvaru navzdory tomu, že se obraz na sítnici mění s měnící se perspektivou.

a) Vnímání tvaru na základě tvorby stínu, chybí-li kontury.

b) Rozpoznání celkového tvaru odhalením základních údajů o objektu.

c) Přiřazení barvy k příslušnému vnímanému vzoru. Centrální šedé body se přizpůsobí na černou nebo bílou barvu a my jsme tak schopni vnímat příslušný vzor skládající se z pěti tvarů.

Percepční psychologie

Přirovnání modelu oka k fotoaparátu coby důkaz podobnosti vnímání obrazu však nepřináší žádné jasné vysvětlení toho, jak vnímaný obraz vzniká – uvedený postup pouze transportuje obraz z vnějšího světa do kúry mozkové. Chceme-li opravdu porozumět tomu, co s sebou vizuální vnímání přináší, musíme si uvědomit, že nejde ani tak o transport určité vizuální informace, ale především o ucelený proces, který se podílí na výkladu těchto informací, vytváření vizuálních dojmů.

Další otázka, která v této souvislosti vyvstává na povrch, je, zda je naše schopnost vnímat okolní svět vrozená, nebo je výsledkem učení, tzn. je vytvořena na základě našich zkušeností. Další bod, který je třeba zvážit, je, zda jsou podněty z venku samy o sobě zodpovědné za daný vjem, nebo zda mozek převádí tyto podněty do vnímatelné podoby skrze vlastní vnitřní principy.

Na žádnou z těchto otázek neznáme jasnou odpověď. Percepční psychologie je v tomto bodě značně nejednotná. Existuje řada protichůdných názorů, z nichž každý může poskytnout odpovídající důkazy, aby svou myšlenku podpořil. Avšak žádné z těchto učení není schopno poskytnout věrohodné vysvětlení pro všechny jevy, ke kterým dochází během vizuálního procesu.

Je zde však určitý náznak, že aspekt prostorového vnímání je vrozený. Umístníme-li čerstvě narozená zvířata (či šestiměsíční miminka) do skleněného prostoru – panelu, který zároveň zakrývá možnost vidět pohyb zvenčí, je prokázané, že se zvířata či malé děti budou snažit vyhnout pobytu v té oblasti, kde slyší kroky nebo jiný pohyb. To ukazuje na fakt, že vrozené rozpoznávání hloubky a s ní spojené nebezpečí má přednost před informacemi přijímanými prostřednictvím dotyku – rovný povrch totiž indikuje pocit bezpečí.

Na druhé straně můžeme také dokázat, že vnímání je závislé na předchozích zkušenostech. Známé tvary rozpoznáme mnohem snáz než ty neznámé. Způsoby interpretace komplexních tvarů jsou poté získané a slouží jako referenční zdroj pro budoucí vnímání.

Může se také stát, že zkušenosti a očekávání s nimi spojené jsou tak silné, že i chybějící prvky tvaru vnímáme jako úplné – různé detaily mohou být v mozku doplněny tak, aby objekt vyhovoval našemu očekávání.

Při procesu vnímání hrají roli jak vrozené mechanismy, tak zkušenosti. Předpokládá se, že vrozená složka je odpovědná za organizaci a strukturování vnímané informace, zatímco zkušenosti nám pomáhají interpretovat složité tvary a struktury.

Pokud jde o otázku, zda percepci vjemů podmiňují naše smysly samotné, nebo zda přijatá informace musí být strukturovaná na psychické úrovni, máme opět důkazy k prokázání obou těchto tvrzení. Skutečnost, že se nám šedá barva v přítomnosti černé jeví jako světle šedá a v přítomnosti bílé barvy či světlých linií ji vnímáme jako tmavě šedou, je dána tím, že vnímané podněty jsou zpracovávané přímo – jas je vnímán jako výsledek kontrastu mezi šedou zónou a bezprostředním okolím. Jde tedy o vizuální dojem, který je založen čistě na smyslovém vjemu. Není ovlivněn žádným dalším kritériem a nijak nesouvisí ani s naším intelektuálním zpracováním této informace.

d) Vnímání odstínu šedi závisí na bezprostředním okolí. V případě, že je okolní prostředí světlé, jeví se identický odstín šedé tmavší, než když je okolní prostředí tmavé.

e) Stálost s ohledem na velikost objektu. Vzhledem k interpretaci perspektivy vnímáme na tomto obrázku světla tak, jako by měly stejnou velikost. A to navzdory různým obrazům na sítnici.

f) V tomto případě vede perspektivní interpretace obrazu k optickému klamu. Svislá čára v zadní části se jeví být delší než linie shodné délky v popředí. To vše důsledkem perspektivní interpretace obrazu.

g) Gradient povrchu stěny je interpretován jako vlastnost osvětlení stěny. U faktoru odrazivosti této stěny se předpokládá, že je konstantní. Šeď ostře orámovaného obrazu je interpretovaná jako vlastnost materiálu, přestože je svítivost totožná s jasem v rohu místnosti.

Na druhé straně skutečnost, že se nám totožné vertikální linie v perspektivním obrazu jeví jako nestejně dlouhé – ta v popředí kratší a ta v pozadí naopak delší – lze vysvětlit tím, že je kresba interpretována prostorově. Linka, která je dále, v pozadí, musí být interpretována delší než ta přední, aby na sítnici vznikl ekvivalentně velký obraz. V trojrozměrném prostoru bude tak vždy linie v pozadí chápána a vnímána jako ta delší.

Gradient povrchu steny je interpretovaný ako vlastnosť osvetlenie steny. U faktora odrazivosti tejto steny sa predpokladá, že je konštantná. Šeď ostro orámovaného obrazu je interpretovaná ako vlastnosť materiálu, hoci je svietivosť totožná s jasom v rohu miestnosti.

Naše znalosti a poměrech vzdálenosti proto vedou ke změnám v tom, jakým způsobem vnímáme věci. Vzhledem k tomu, že vzdálenosti ve výkresu jsou však fiktivní, jsme schopni tvrdit, že existují důkazy o tom, že náš mozek je schopen vykonávat interpretační procesy nezávislé na vnějších podnětech. Vnímání proto nemůžeme chápat jako zásadně jednotné a nezávislé, nýbrž jako výsledek různých mechanismů.