Může světová špička architektů změnit naše smýšlení o odsouzeném bytovém projektu v Neapoli nebo o nenáviděném mrakodrapu v Paříži? Dovolme jim to zkusit.

Daniel Libeskind
Mrakodrap Tour Montparnasse, Paříž

Když byl téměř 700 stop vysoký mrakodrap (uprostřed) v roce 1973 dokončen, byl považován za pohromu historického panorama v Paříži do takové míry, že město zavedlo výškové omezení pro všechny další budoucí stavby. Kancelářská věž navržená Eugènem  Beaudouinem, Urbainen Cassanen a Louisem Hoym de Marienem je vzácným cílem, ze kterého si turisté mohou prohlédnout město nerušené jeho temnou modernistickou přítomností.

 „Je legendární proto, že jde o nejnenáviděnější stavbu v Paříži. Chci ji bránit ne proto, že je to mimořádně krásná věž, ale pro myšlenky, které zastupuje. Pařížané zpanikařili, když ji viděli, a když se vzdali této stavby, vzdali se také myšlenky udržitelného vysoce zalidněného města. Vzhledem k tomu, že vyloučili všechny výškové budovy ve vzdáleném okolí, jako například La Défense, omezili růst. Reagovali esteticky, protože jsou tak zvyklí, nedokázali však vzít v úvahu důsledky, které se zdají býti zásadními – co znamená živé, žijící město versus město muzeum. Lidé sentimentalizují své představy o městě, ale s množstvím uhlíku, plýtváním zdroji a také zmenšující se kapacitou nemáme jinou možnost, než budovat dobré výškové budovy, které jsou cenově dostupné. Není náhoda, že lidé odchází nejen za prací, ale také za množstvím dostupného prostoru do Londýna. Žádní mladí si totiž nemohou dovolit žít v Paříži. Možná, že Tour Montparnasse není dílem génia, ale je předzvěstí toho, jaké toto město jednou bude muset být.“

Libeskind nedávno dokončil práci na projektu Vitra, zářící šestnáctipatrové rezidenční věži v Sao Paulu, Brazílii.

ZAHA HADID
Orange County Government Center, Goshen, New York  

Budova Orange County Government Center v Goshenu, New Yorku, chátrala už v době, kdy ji v roce 2011 zasáhl hurikán Irene a způsobil jí další škody. Od té doby mnozí tvrdili, že je tato budova se svými více než 80 střechami a desítkami hranatými okny nejbrutálnější vládní budovou od roku 1970, je trnem v oku a plýtváním financí. Je to jedna z budov Státního soudu, jež byla částečně zničena.

 „Rok 1960 byl pozoruhodným okamžikem sociálních reforem.  Myšlenky na změny, osvobození a svobodu byly kritické.  Dnes si lidé myslí, že by veřejné budovy měly být poseté květy, ale byly chvíle, kdy lidé tvořili náročné projekty. Komplex je uspořádán jako sled propojených vnitřních i vnějších veřejných prostorů, které do sebe ústí. V designu je integrita, která zobrazuje závazek k angažovanosti a konektivitě. Jako centrum občanské správy ustanovila tato budova demokracii formou prostorové integrace a nikoliv prostřednictvím volených zástupců svých voličů. Mnoho podobných projektů po celém světě bylo také zanedbáváno; přesto u nich citlivá rekonstrukce odhalila hlubokou lehkost a velkorysost, vytvořila vzrušující a populární prostor, kde se lidé mohou spojit. Rudolphova práce je čistá a krásu má ve své strohosti. Nenajdeme zde žádné dodatky, které by stavbu činily zdvořilou či nádhernou. Je taková, jaká je.“

Hadid otevřela 23. července v Jižním Tyrolsku, Itálii Messner Mountain Museum Corones, muzeum horolezectví položené téměř 7500 stop nad mořem na vrcholu Mount Kronplatz.

ANNABELLE SELLDORF
Empire State Plaza, Albánie   

Když se Harrisonova a Abramovitzova masivní Empire State Plaza v roce 1976 v Albánii otevřela veřejnosti, The New York Times ji nazval jako „grandiózní, naprostá hloupost“ „jejíž silným smyslem pro místo se zdá být spíše planeta Krypton, než hlavní město státu New York " Místní - 9000 z nich bylo vysláno na stavbu – ji vnímali jako památník za 2 biliony dolarů pro ego bývalého guvernéra Nelsona Rockefellera.

„Proti svému přesvědčení mám tento komplex ráda. Je to sochařská, architektonická abstrakce vyvedená do extrému. Na dálku vyzařuje měřítko panoramatu pocit identity a síly Albánie, zatímco na úrovni pěší hraje Plaza důležitou roli ve společnosti. Vím, že se najdou jiní, kteří shledávají tuto budovu jako příliš brutální nebo zakazující, ale myslím, že je krásná svou monumentalitou a čirostí. Monumentalita vždy evokuje svrchovanou moc, a to je děsivé. Myslím si ale, že pokud byste okolí Plazy zkulturnili zahradami a učinili z této budovy místo, které bude více součástí každodenního života – snahou provozovat farmářské trhy či využívat kluziště pro bruslení - pak by nebylo toto místo tak nepřátelské. V konečném důsledku má co dočinění s citem člověka a také přivítáním. Když je životu dovoleno, aby vstoupil, učiní prostor živějším. Pak se stává místem pro vyjádření našich demokratických hodnot, shromažďování a svobodou projevu. "

Selldorf nedávno provedla rekonstrukcí na Sterling a Francine Clark Art Institutu ve městě Williamstown, Mass., který byl otevřen loni v létě.

Ada Tolla
Vele di Scampia, Neapol, Itálie

Budova Vele di Scampia postavená v letech 1962 a 1975 jako soběstačná „mega konstrukce“ architekta Franze di Salva v Neapoli byla odsouzená téměř od začátku. Modernistický bytový komplex propadl squatterům, po roce 1980 ho zasáhlo zemětřesení Irpinia, a v roce 2014 proslul jako pozadí pro italské televizní kriminální drama „Gomora“, druh neapolské verze „The Wire.“

 „Pokud přede mě někdo postaví tento komplex bez udání dalšího kontextu či historie, považovala bych ho za opravdu silný kus architektury. Jsou to kultovní stavby, které vkládají modernistickou myšlenku práva na domov - domov pro každého. V době, kdy byly vytvořeny, byl komplex velmi pozitivní, optimistický a progresivní. Ztělesňuje představu o velké struktuře jako mechanismu, kterým lze vyřešit tíživý problém přelidnění a přelidnění centra města. Optimismus městského plánování pro rozvoj oblasti také dosvědčují všechny ty silnice a ulice pojmenované po levicových, socialistických nebo marxistických Italských postavách. Vnitřní nádvoří a tvar střechy kombinuje nejpokornější a živý okamžik neapolského života - Vicolo (úzké ulice) - s městskou opulentní ikonografií vody. Ale komplex byl prokletý. Nebyl totiž postaven tak, jak bylo stanoveno; architektura změnila struktury a snížila vnitřní dvory, tedy omezila množství světla. Nebylo postaveno nic z plánovaných veřejných prostranství, vybavení, školy nebo úřadů. Budovy byly odepsané ještě před dokončením. Camorra nainstalovala brány a zablokovala policii vstup. Pro mě je důležité si uvědomit, že Vele není selháním architektury jako takové, ale neúspěchem při realizaci a zařízení. Demolice je často snaha zamést věci pod koberec, a to není správný způsob, jak se poučit z minulosti."

 DRIVELINES Studios, obytná budova zhotovená společností LOT-EK z více než 300 přepravních kontejnerů a postavená přes staré autodílně v Johannesburgu, okrsku Maboneng, by měla být dokončena v roce 2016. 

Norman Foster
Tempelhof Airport, Berlín

Spojení s Hitlerem, který komplex v roce 1930 rozšířil ve snaze vytvořit "World Airport" pro svůj budoucí kapitál, již dlouho nudilo berlínský Tempelhof. Po uzavření letecké dopravě v roce 2008, byl prostor přestavěn jako veřejný park a kulturní památka.

"Tempelhof je jednou z opravdu velkých staveb moderní doby, a přesto je nevyhnutelné, že ji nutně každý neoslavuje. Její architekt Ernst Sagebiel, studoval u židovského mistra Ericha Mendelsohna, ale později sloužil nacistům. Budova byla přilehlá ke koncentračnímu táboru, kde zadržovali novináře, politiky, Židy a další takzvané "nežádoucí osoby," takže je spjatá s mnoha nežádoucími asociacemi. Sloužila účelům fašistického režimu, a pak se v letech 1948 a 1949 stala jakýmsi záchranným lanem, které dodávalo jídlo lidem ze Západního Berlína. Letiště je plné rozporů a paradoxů. Má strohou fasádu, která není fašistická, a skoro se jeví jako švédská. V zadní části je táhlá, závěsná křivka. Ta stoupá. Pokud byste se sem dostali a prošli se pod touto křivkou, pravděpodobně byste byli omráčeni. Architektura je hrdinná, ne v pompéznosti, prázdnosti, prázdném smyslu slova, ale coby inženýrství, které skutečně zvedne ducha. Památky, pokud vystopujeme jejich původ, mohou odhalit znepokojivé věci o minulosti. Nicméně, mají přetrvávající vlastnosti, které při pohledu na jejich vlastních zásluhy, jsou pro nás snad příkladem."

Foster v současné době pracuje na projektu vysoce udržitelného mezinárodního letiště v Mexico City - jeho sedmém letišti, a jednom z největších letišť na světě.

Amanda Levete
BT Tower, Londýn

BT Tower Erica Bedforda a GR Yeats byla postavena začátkem roku 1960 jako domácí zařízení pro nově se rodící bristkou telekomunikační síť. V roce 2011 byla budova zbavena antén. Známá byla pro svou vyhlídkovou plošinu a otáčivou restauraci - obojí bylo pro věřejnost uzavřeno s počátkem 80. let.

„To, co mě fascinuje, je, že ve své době byla BT Tower budovou, která byla plně vybudovaná pro svou funkci jako telekomunikační věž: Jejím účelem byla výška. A teď, bez satelitní antény, je tento účel nadbytečný. Ztratila mnoho ze své vizuální a symbolické moci. Mně bylo 10, když byla v roce 1965 dokončená a byla to po mnoho let nejvyšší budova v Londýně. Byla indikátorem příjezdu, pokud jste přijížděli ze severu. Její význam v londýnském panorama je nyní mimořádný. Byla to první budova s ​​vyhlídkovou plošinou - tento způsob zapojení s městem byl vlastně věží propagován. Měla restauraci, která nebyla nijak zvlášť drahá. Výškové budovy jsou dnes o využití panorama pro soukromý zisk. Ale Londýňané jsou schopní být až příliš nostalgičtí: Máme elektrárnu, která je nyní galerií moderního umění. Zajímalo by mě, jestli by satelity a antény neměly znovu plnit svůj účel jako trvalý symbol okamžiku roku 1969, kdy technologie byly pohonem Británie na mezinárodní scénu. Je to připomínka. V tomto elegantním štíhlém válci je mnoho významu.

Levetové rozšíření projektu Victoria & Albert Museum v Londýně, včetně nového nádvoří, vjezdových a výstavních galerií, bude otevřeno pro veřejnost v roce 2017.

Vincent Van Duysen
Centre Pompidou, Paříž

Odvážná "exoskeletální" architektura Centra Pompidou byla v prudkém rozporu se starými domy, které stavbu od jejího otevření v roce 1977 obklopují. Veřejnost považuje toto kulturní centrum za agresivní útok na pařížské historické centrum. Jeden z Pařížanů dokonce, po zjištění, že je Richard Rogers jedním z jeho architektů (spolu s Renzo Pianem), udeřil architekta deštníkem.

„Obdivuji její smělost a otevřenost jako budovy, která se podílí na svém městě, jeho místu, jeho času a je do něj protkaná. To vše bez ohledu na životní prostředí, kulturní továrny, kde jste mohli pozorovat významné moderní umělecké sbírky, velké cennosti, velmi pestré, komplexní stavby. Byla viděna jako odmítnutí okolí, Marais, a Paříže samotné. Paříž je zkratka pro francouzský kámen a světle šedé střechy a krásné přírodní barvy, a najednou má tento architektonický stroj. Na druhé straně, budova má demokratický účel, protože přitahuje mnoho milionů lidí každý rok. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči, když jsem studoval architekturu. Obrátila typický model muzea v něco, co je okouzlující a příjemné pro veřejnost. Architektura v té době potřebovala dělat věci jinak, jako šok. Šok uvolňuje hodně emocí a vjemů. "

Van Duysen nedávno dokončil TR Residenci, kompozici tří černých dřevěných budov, které hostí soukromé rezidence a stáje, v Knokke, Belgii.

Zdroj: NYtimes