U OBJEKTŮ, KTERÉ NA SEBE PŘÍMO NAVAZUJÍ, NAPŘÍKLAD VÍCELODNÍ HALY NEBO MĚSTSKÁ ZÁSTAVBA DOMŮ S HŘEBENY ORIENTOVANÝMI KOLMO K ULIČNÍ ČÁŘE, SE VELMI ČASTO SETKÁVÁME S ODVODNĚNÍM STŘECH MEZISTŘEŠNÍMI A ZAATIKOVÝMI ŽLABY VYTVOŘENÝMI Z PLECHU. TENTO ZPŮSOB ODVODNĚNÍ VŠAK S SEBOU NESE ŘADU RIZIK.

DEFINOVÁNÍ POŽADAVKŮ NA MEZISTŘEŠNÍ A ZAATIKOVÉ  ŽLABY

Vzhledem k tomu, že může dojít k vzdouvání vody v prostoru žlabu /foto 10 – 11/, musí být mezistřešní a zaatikové žlaby v celé délce, a to včetně návazností na přilehlou střechu a vtoky, trvale těsné vůči tlakové vodě. Těsnost musí být zajištěna při současném umožnění volné dilatace prvků tvořících žlab. Současné splnění těchto protichůdných požadavků je u žlabů vytvořených z plechu téměř nereálné a v praxi velmi obtížně proveditelné, což lze doložit na fotografi ích v následující kapitole. U jednoplášťových střech jsou žlaby součástí obalové konstrukce budovy, na kterou jsou kladeny další požadavky. Jedná se především o vzduchotěsnost a součinitel prostupu tepla konstrukce z důvodu dosažení požadovaných energetických parametrů a zajištění vyhovující povrchové teploty konstrukce.

DOKUMENTACE ČASTÝCH VAD ŽLABŮ VYTVOŘENÝCH Z PLECHU

NETĚSNÉ SPOJE KLEMPÍŘSKÝCH PRVKŮ VE ŽLABU /foto 08, 09, 12, 21/

Charakteristickou vlastností klempířských konstrukcí je jejich velká teplotní roztažnost. Proto je nezbytné provádět takové spoje klempířských prvků a konstrukcí, které umožňují dilataci. Většina spojů umožňujících dilataci ale není těsná vůči tlakové vodě a při sklonech obvyklých u zaatikových a mezistřešních žlabů není těsná ani vůči vodě stékající. Někteří výrobci nabízejí pro vodotěsné dilatační spáry systémové pryžové vložky. Do dilatačních celků pak mohou být klempířské prvky spojeny pájením. Pájený spoj je vodotěsný, neumožňuje ale dilataci.

NETĚSNÉ NAPOJENÍ ŽLABU NA PŘILEHLOU STŘECHU /foto 17 – 19/

V mezistřešních a zaatikových žlabech se mohou v zimním období hromadit tuhé srážky a způsob vzdutí vody. Pokud není úroveň napojení plechového žlabu na krytinu přilehlé plochy střechy výše než maximální množství nahromaděného sněhu, nelze v těchto místech vyloučit zatékání vody.

NERESPEKTOVÁNÍ CYKLICKÝCH OBJEMOVÝCH ZMĚN MATERIÁLU TVOŘÍCÍHO ŽLAB PŘI VOLBĚ ZPŮSOBU NAPOJENÍ POVLAKOVÉ HYDROIZOLACE /foto 20 – 23/

S velkou teplotní roztažností klempířských konstrukcí je nutné uvažovat i při návrhu a realizaci napojení povlakové hydroizolace střechy na klempířskou konstrukci žlabu. Aby se zajistila vodotěsnost napojení povlaku na klempířskou konstrukci, je hydroizolační povlak spojen s jednotlivými prvky klempířské konstrukce i v místech jejich spojů. Pak je třeba počítat s namáháním povlaku vlivem dilatačních pohybů žlab

ABSENCE TEPELNÉ IZOLACE ŽLABU V JEDNOPLÁŠŤOVÉ STŘEŠE /foto 24 a 25/

Konstrukce žlabu je obvykle řešena v úrovni tepelněizolační vrstvy. Často je pak tepelná izolace pod žlabem tenká nebo pod žlabem není vůbec. Takto vadný detail má negativní vliv na teploty vnitřních povrchů. Především v zimním období může docházet k povrchové kondenzaci a růstu plísní na vnitřních površích konstrukcí souvisejících s detailem.

 Z výše uvedeného výčtu častých vad mezistřešních a zaatikových žlabů vytvořených z plechu je zřejmé, že hlavním problémem je použití materiálu s velkou teplotní roztažností. Parametry konstrukce vytvořené z plechu (roztažnost, těsnost spojů závislá na sklonu, netěsnost napojení na okolní konstrukce) jsou v rozporu s požadavky na konstrukci mezistřešního a zaatikového žlabu (vodotěsnost). Výsledkem bývá často nefunkční kompromis mezi zajištěním dilatace a těsnosti vůči vodě /foto 26 a 27/.

ZMĚNA KLEMPÍŘSKÉ NORMY

V březnu roku 2008 vstoupila v platnost ČSN 73 3610 Navrhování klempířských konstrukcí [1], kterou byla nahrazena předchozí norma z roku 1987. Kolektiv autorů, mezi které patří pracovníci Atelieru DEK, v textu normy na výše uvedené poznatky reaguje. Dle čl. 13.9. se mezistřešní a zaatikové žlaby nedoporučuje řešit klempířskou konstrukcí.

NÁPRAVNÁ OPATŘENÍ JIŽ EXISTUJÍCÍCH PLECHOVÝCH ŽLABŮ

Odvodnění velkého množství střech bylo právě mezistřešními a zaatikovými žlaby vytvořenými z plechu v minulosti zrealizováno. Pojďme si v následující části článku ukázat možné způsoby provedení nápravných opatření již existujících problémových plechových mezistřešních a zaatikových žlabů.

NOVÁ POVLAKOVÁ HYDROIZOLAČNÍ VRSTVA

Těsnost v místě žlabu doporučujeme řešit povlakovou hydroizolací z asfaltových pásů nebo plastové fólie. Na volbu materiálové báze hydroizolace žlabu mají zpravidla vliv: prostor pro spolehlivé opracování detailů hydroizolace, požadavky na difuzní odpor, použitý druh hydroizolace v ploše střechy a výsledný sklon povlakové hydroizolace v místě žlabu.

Výhodami tohoto řešení jsou především těsnost povlakové hydroizolace vůči vodě působící hydrostatickým tlakem jak v celé délce žlabu, tak i v místě napojení na povlakovou hydroizolaci v ploše střechy, a to při respektování teplotní délkové roztažnosti materiálů.

SKLON V OBLASTI ŽLABU

V souladu s [2] čl. 5.3.1.3. je třeba zajistit sklon povlakové hydroizolační vrstvy 1°. Dosažení tohoto  klonu doporučují i výrobci povlakových hydroizolačních materiálů.

Pokud je možné ve stávající konstrukci žlabu doporučený sklon vytvořit, lze ve žlabu použít spádové klíny tepelné izolace /obr. 01/.

Výhodou je relativní jednoduchost řešení. Při volbě rozměrů žlabu je třeba pamatovat na prostor pro spolehlivé opracování žlabu hydroizolací. Pokud není možné ve stávajícím žlabu doporučený sklon vytvořit, lze přistoupit k několika řešením:

Prvním řešením je vyplnění celého profi lu žlabu tepelnou izolací a vytvoření dodatečného spádování nad původním žlabem klíny z tepelné izolace s výslednou geometrií sklonů dle /obr. 02/. Výhodou tohoto řešení je dosažení sklonu v celé ploše střechy a absence některých komplikovaných konstrukčních detailů. Nevýhodou je komplikované řešení u střech s velkými prostupy zasahujícími do půdorysného průmětu klínů.

Druhým řešením je ponechání původního malého sklonu žlabu a použití systému podtlakového odvodnění střechy. Toto řešení uvažuje s hromaděním vody ve žlabu. Nevýhodou je nutnost vybudování nového systému odpadního potrubí vhodného pro podtlakový systém. Je třeba zvážit všechny důsledky takového řešení.

TEPELNÁ TECHNIKA

Vzduchotěsnicí a parotěsnicí vrstvu střechy v místě žlabu lze spolehlivě zajistit vyložením původního žlabuasfaltovým pásem ukončeným na navazujících vzduchotěsných konstrukcích. Pro dodatečné zateplení žlabů je, kromě rovných desek tuhé tepelné izolace, vhodné využít klíny z tepelné izolace. Těmi je zároveň možné zajistit dodatečné zvýšení sklonu. Možné způsoby řešení jsou popsány v předchozí kapitole.

NAPOJENÍ NOVÉ POVLAKOVÉ HYDROIZOLACE V OBLASTI ŽLABU NA SKLÁDANOU KRYTINU

Skládané krytiny odvádí vodu z povrchu střechy, nejsou však těsné vůči vodě působící hydrostatickým tlakem. Napojení povlakové hydroizolace ve žlabu na skládanou krytinu střechy nelze provést vodotěsně. Proto je třeba hydroizolační vrstvu ze žlabu vytáhnout do dostatečné výšky, aby se zamezilo vzlínání vody při tání sněhu zavátého do žlabu. Výška vytažení hydroizolace je závislá na rozměrech žlabu a na klimatických podmínkách v místě realizace.

Napojení hydroizolace žlabu na skládanou krytinu se provádí překrytím krytiny přes hydroizolaci /foto 28 – 29/. Hydroizolaci žlabu je třeba pod skládanou krytinou ukončit tak, aby větrem hnaná voda nepřetékala do podstřešních prostor. Proto se doporučuje hydroizolaci ukončit klempířskou konstrukcí s ohybem nebo jiným vhodným způsobem.

OPATŘENÍ U VÍCEPLÁŠŤOVÝCH STŘECH

U žlabu, který je součástí nazatepleného horního pláště střechy, má být splněn požadavek na součinitel prostupu tepla horního pláště, který by dle [3] čl. A 3.3.11. měl být 1,5–2,7 W.m- 2.K-1. Rozmezí těchto hodnot splní např. bednění z prken tl. 24 mm, na které bude položena vrstva pěnového polystyrenu EPS 100 S Stabil tloušťky 10 mm. Tímto se sníží riziko kondenzace na dolním povrchu horního pláště mj. v důsledku působení dlouhovlnné radiace za jasné noční oblohy. U víceplášťových větraných střech se zatepleným dolním pláštěm je nutné zajistit větrání vzduchové vrstvy mezi plášti střechy. Pokud střecha obsahuje pojistnou hydroizolační vrstvu, nesmí odtoku vody po této vrstvě bránit žádné překážky. Pojistná hydroizolační vrstva musí být odvodněna. To může vyžadovat samostatnou konstrukci žlabu pro pojistnou hydroizolační vrstvu.

ZÁSADY NAVRHOVÁNÍ NOVÝCH ZAATIKOVÝCH A MEZISTŘEŠNÍCH ŽLABŮ

SKLADBA STŘECHY V MÍSTĚ ŽLABU

Hydroizolační vrstva zaatikového nebo mezistřešního žlabu musí být povlaková a musí odolat dilatačním pohybům jak materiálu, ze kterého je vytvořena, tak i podkladu. Pokud bude krytina střechy povlaková, musí být hydroizolace žlabu vodotěsně napojena na povlakovou hydroizolaci v ploše střechy. Pokud bude krytina střechy skládaná, musí být hydroizolace žlabu spolehlivě napojena na krytinu v ploše střechy, a to v dostatečné výšce a s dostatečným překrytím. Skladba střechy musí v celé ploše, tedy i v místech mezistřešních a zaatikových žlabů, vyhovět požadavkům tepelné techniky na součinitel prostupu tepla, minimální povrchové teploty, maximální množství zkondenzované vodní páry, bilanci vlhkosti a vzduchotěsnost.

SPÁDOVÁNÍ STŘECHY

Doporučený sklon povlakové hydroizolace je minimálně 1°. Ten by měl být dodržen v celé ploše střechy včetně úžlabí i mezistřešních a zaatikových žlabů.

V případě, že jsou vtoky umístěny osově, je výhodné dosáhnout sklonu hydroizolační vrstvy v místě mezi vtoky vytvořením úžlabí podle /obr. 03/. Výsledný sklon diagonálních úžlabí závisí na osové vzdálenosti vtoků, sklonu hlavní plochy střechy a na šířce klínů /obr. 03/. Vypočtené hodnoty jsou  uvedeny v tabulce /01/.

Pro splnění doporučeného sklonu povlakové hydroizolace 1° v úžlabích je nutné vytvořit v ploše střechy sklon alespoň 2,5 % (1,43°). V případě, že nebude z nějakého důvodu možné dodržet doporučený sklon střechy ve všech místech, je nutné již ve fázi projektové dokumentace navrhnout zvláštní opatření (např. častější cykly údržby, vyšší spolehlivost hydroizolační vrstvy, resp. celé skladby střechy apod.).

UMÍSTĚNÍ VTOKŮ A ODPADNÍHO POTRUBÍ

Napojení tělesa vtoku na hydroizolaci musí být provedeno tak, aby bylo zamezeno hromadění vody v okolí vtoku. Vtok musí být nejnižším místem střechy. Z tohoto důvodu doporučujeme, aby oblast okolo vtoku byla o 20 mm níže než přilehlá plocha střechy (viz obr. /04/). Těleso vtoku musí být uloženo na pevném a rovném podkladu odolném proti promáčknutí. V případech, kdy hrozí zamrzání vtoků, doporučuje se jejich vytápění. Vzdálenost vtoku od veškerých prostupujících konstrukcí musí být taková, aby bylo možné vtok spolehlivě osadit, ukotvit a napojit na hydroizolaci a dešťové odpadní potrubí.

<Martin Voltner>

technik Atelieru DEK pro Svitavy

<David Svoboda>

technik Atelieru DEK pro Jihlavu a Pelhřimov

Foto:

Milan Hromádko

Jan Kaiser

Michal Matoušek

Jiří Sedláček

David Svoboda

Michal Škuta

Jiří Tokar

Martin Voltner

Antonín Žák

Kresba obrázků:

Martin Voltner

David Svoboda

Podklady:

[1] ČSN 73 3610 Navrhování klempířských konstrukcí (2008)

[2] ČSN 73 1901 Navrhování střech – Základní ustanovení (1999)

[3] ČSN 73 0540-2 Tepelná ochrana budov – Požadavky (2002)

Zdroj: DEKTIME 02-2009, Časopis společnosti DEKTRADE pro projektanty a architekty